U nás v Česku máme rádi pohádky. Vyrostli jsme na nich všichni, na pohádkách o princeznách, dracích, rytířích a také na té o vlkovi. Přiznejme si, že Červená Karkulka není zrovna romantická pohádka – vlk je v ní zákeřný, hladový a cílevědomý – Karkulku i s babičkou odloví a zkonzumuje. Obě nakonec zachrání statečný myslivec, který vlka zabije a bábi i s holkou mu z břicha vyřízne. Že jsou obě v celku, živé a zdravé, to už do pohádky patří.
Naši chovatelé hospodářských zvířat také žijí v pohádce. Vlci jim jejich ovce a telata také loví a konzumují, trhají je za živa na kousky a někdy je tak i nechají žít – potrhané, vyčerpané, trpící. Jako v té pohádce. Vlkům je to jedno. Mají hlad, ovce a telata jsou poměrně snadno dostupná kořist a ochranou zvířat proti týrání se nezatěžují.
Agrární komora provedla během prázdnin průzkum mezi chovateli hospodářských zvířat s cílem zjistit škody, které jim vlci ve stádech způsobují. Tento průzkum jsme provedli i v Královéhradeckém kraji a výsledky jsou potěšující pro ochránce vlků. Vlci tady jsou a výborně prosperují. Jsou zdraví, plodní, hladoví a učenliví. V roce 2018 až do léta 2019 jim padlo za oběť 221 kusů ovcí, 27 telat a 40 ks oborové spárkaté zvěře. Neděláme si iluze, že se do průzkumu zapojili všichni postižení zemědělci, přeci jen jsme dotazník rozesílali během žní, a co si budeme povídat, mnozí hospodáři na nic jiného než na žně nemají čas.
Někteří postižení hospodáři si zažádali o náhradu škody. Mají šanci, že jim stát zaplatí ten konkrétní kus, který jim vlci strhli. Ale nikdo jim nezaplatí náklady na veterináře, který ošetřil napadené přeživší kusy a některé utratil, protože léčení by bylo zbytečné, nikdo nezaplatí jehňata, která se těm zabitým a utraceným ovcím už nikdy nenarodí, ani mléko, které ty ovce nenadojí. Čas strávený při likvidaci škod po vlkovi, shánění zatoulaných ovcí, ten také odškodnění nenahradí.
Co odškodné nikdy nenahradí, je zoufalství chovatelů, kteří své ovce musejí na noc zavírat do ohrad hlídaných psy (ti ale také nejsou zrovna andělé a neváhají odlovit turistu, který se jim připlete do jejich teritoria) a přitom vědí, že smečka vlků se stejně do té ohrady jednou dostane a začne hodovat. Že vlastně ty ovce chovají jako živé krmivo pro vlky. Vědí, že ani s chovatelem, ani s ovcemi a telaty nebude mít slitování státní moc, která se rozhodla, že je obětuje na oltář návratu vlků do přírody jakožto domnělé spáse pro náš ekosystém. Aby si milovníci pohádek mohli namlouvat, že žijeme v divoké přírodě, se kterou jsme v dokonalém souznění. Utrpení hospodářských zvířat a jejich chovatelů, které návrat vlků do naší polidštěné přírody způsobuje, je prostě milovníkům pohádek lhostejné. Kvůli potrhaným ovcím, jehňatům, telatům, koním ani daňkům se přeci na náměstích neprotestuje.
Jak ve skutečnosti vypadá takzvané soužití chovatelů zvířat s vlky v Evropě, se můžete podívat na materiálu Svazu chovatelů ovcí a koz. Upozorňujeme citlivé povahy, že materiál obsahuje drastické záběry – nezavírejte oči, dívejte se: TADY
Co napsat na závěr? Že by se mocní naší země měli vzpamatovat a přestat věřit pohádkám. Někde jsem četla, že nejlepší ochrana stáda před vlkem je střelit během útoku do vlků a aspoň jednoho zabít. Vlci si domyslí, že ovce ani další domácí zvířata nejsou až tak jednoduchá kořist a snad konečně začnou regulovat přemnoženou spárkatou zvěř v lesích. Přesně tak, jak zní zbožné přání ochránců přírody. Vlk nemá v zemědělské krajině co dělat. Když už nutně musíme mít vlky v přírodě, mějme je tam, kde nebudou škodit a chovejme se k nim jako k šelmám, protože to šelmy jsou.